Výhodná poloha Zlína na průsečíku starých cest od Holešova k Uherskému Brodu a podél řeky Dřevnice dále na východ předurčovala tuto lokalitu jako významné centrum osídlení již od nejstarších dob. Poprvé je Zlín v listinných dokumentech výslovně jmenován jako městečko v roce 1322, kdy Vilém a Fricek z Egerberka prodali své moravské statky královské vdově Elišce Rejčce. Po mnoha změnách majitelů se jako poslední feudální vrchnost uvádí od roku 1804 baron Klaudius Bretton, který ovšem mezi poddanými nebyl oblíbený, avšak s jeho jménem je spjat pokrok, který s sebou přinášela doba. Městské obyvatelstvo ve Zlíně se i nadále věnovalo především řemeslu a obchodu. Před rokem 1848 bylo ve městě nejvíce soukeníků, ševců, tkalců a hrnčířů. Zrušením poddanství v r. 1848 se Zlín definitivně zbavil postavení poddanského města a otevřely se před ním dosud netušené perspektivy dalšího rozvoje.

Jméno Baťa je v písemných pramenech k dějinám Zlína doloženo již r.1644. Prvním známým Zlínským ševcem tohoto jména byl v letech 1667-1670 Lukáš Baťa. Ševcovské řemeslo se v této rodině dědilo z otce na syna i v následujících stoletích. Vyučili se mu v otcově dílně také bratři Antonín a Tomáš Baťové, kteří se už jako mladí rozhodli, že v rodném Zlíně založí vlastní obuvnickou firmu, stalo se tak v r. 1894 a vznikla jedna z nejvýznamnějších obuvnických firem na světě.

Zvolení Tomáše Bati starostou města v r. 1923 otevřelo nejslavnější kapitolu v dějinách Zlína. Atmosféru 20. a 30. let ovlivňoval duch otevřených kontaktů s celým světem, ale hlavně samotná podoba města, jeho moderní architektura. Rok od roku se stupňovala horečná stavební činnost, která dávala Zlínu nečekané rozměry, a to nejen výstavbou rozsáhlého továrního areálu, nýbrž i budováním celých obytných čtvrtí, veřejných budov a dalších objektů. Působením významných architektů, jako byli J. Kotěra, F.L. Gahura, M. Lorenc a V. Karfík, zde vyrůstalo velkoryse projektované „zahradní město". Horečná stavební činnost se nevyhnula ani starému městskému jádru, které se přetvářelo ve fungující centrum rušného průmyslového města.

V roce 1923 se začalo s výstavbou nových továrních objektů. Do konce roku 1924 byly postaveny tři novostavby. Vyznačovaly se tím, co v dalších letech vtisklo ráz zlínské architektuře: byly to červenobílé stavby z betonu a cihel. Jednalo se o ony známé, standardní baťovské budovy s železobetonovou kostrou, cihlovou vyzdívkou a širokými pásy oken. Stavěly se podle typizovaných projektů, úspornou, hromadnou výstavbou. Tento charakteristický typ architektury se uplatňoval rovněž v dalších baťovských továrnách: v Otrokovicích, Baťovanech (Partizánske), Sezimově Ústí, Zruči nad Sázavou, jakož i v Anglii, Francii, Švýcarsku, atd.

Na západním okraji Zlína tehdy vyrůstalo celé tovární městečko Baťových závodů. V roce 1927 tu stálo již 30 budov, jen za rok 1931 přibylo dalších 9 nových objektů. Byla zde obuvnické provozy, tak i koželužny, strojírny, gumárny, chemické a další pomocné obory. V moderních, rozsáhlých budovách pracovaly stovky a tisíce nových zaměstnanců. Zlín se tak na přelomu 20. a 30. let stával jakýmsi ztělesněním „hospodářského zázraku". Pozoruhodné výsledky práce zlínských tvůrců ocenil při své návštěvě v r. 1935 známý francouzský architekt Le Corbusier, v jehož ateliéru působil v polovině 20. let Ing. Karfík, zastávající v letech 1930 - 1946 funkci vedoucího projekčního oddělení firmy Baťa ve Zlíně.

Zlínský mrakodrap

Jedním z vrcholných děl moderní československé architektury mezi dvěma válkami je administrativní budova firmy Baťa (označovaná číslem 21), dokončená ve Zlíně v roce 1938 podle projektu architekta Vladimíra Karfíka. O stavbě nové správní budovy se uvažovalo už od roku 1936, kdy počet úřednických míst, rostoucích úměrně s růstem produkce, překročil 2000 pracovníků. Původně bylo uvažováno se třemi třípodlažními, vzájemně propojenými objekty. Když arch. Karfík navrhl výškovou budovu, Jan Baťa se pro tuto myšlenku nadchl. Tato 77 a půl metru vysoká budova byla před válkou nejvyšším objektem v Československu. Je pozoruhodná z hlediska architektonického i urbanistického.

Situována v tradiční řadě továrních budov, bezprostředně ovlivňuje náměstí Práce, jehož severní stranu uzavírá, a stává se tak typickou dominantou moderní koncepce města, jeho symbolem. Z dispozičního hlediska se jedná o třítrakt, koncipovaný na stejné modulové síti (6,15 x 6,15 m) jako objekty výrobní. Celé podlaží o rozměrech 80 x 20 metrů je velkoprostorovou kanceláří, kde pracovalo asi 200 lidí. Tato - jak se později v odborné terminologii říkalo „kancelářská krajina" - byla bez příček. Pokud někde příčka byla, tak nikoli vyzděná, ale montovaná z dílců a zasklená. Ta dovolovala maximální pružnost ve změnách dispozice, protože u firmy se události vyvíjely rychlým tempem. Pracovní plocha zůstala čistá, neboť jak vertikální komunikace (schodiště s výtahy), tak hygienická zařízení a klimatizační komory byly vyčleněny mimo tento prostor.

Nosná konstrukce objektu je železobetonová, obvodový plášť tvoří ocelová dvojitá okna a cihlová vyzdívka se Slavíkovými odkládačkami. Materiálem se měl plášť přiblížit charakteru průmyslových budov. Po technické stránce byla budova provedena na špičkové úrovni tehdejších možností. Vytápění i větrání je řešeno vzduchotechnikou. Budova je tedy plně klimatizována systémem CARRIER. Okna jsou pochopitelně neotvíratelná, omyvatelná zvenku pomocí výtahové klece, zavěšené nahoře na kolejnicové římse. Klec má čtyři tlačítka: nahoru - dolů, dopředu - dozadu. Stlačí - li se dvě, např. nahoru - dopředu, jedu klec nahoru pod pětačtyřicetiprocentním sklonem. Aby se závěsná klec při mytí od průčelí neodtlačovala, je přidržována k ocelovým oknům slabými elektromagnety, které vypnou po stisknutí některých tlačítek.

Všech 16 podlaží je propojeno čtyřmi automatickými rychlovýtahy, dosahujících rychlosti 3,5 m/s, dále paternosterem, nákladním výtahem a výtahem pro návštěvy. Skutečnou technickou lahůdkou je výtah - kancelář šéfa firmy o rozměrech 6 x 6 metrů, klimatizovaná, s umývadlem! Samozřejmostí je potrubní pošta či podlahové zásuvky elektrického proudu a telefonu v každém čtverci 3 x 3 m.

Celé pojetí stavby prokázalo v průběhu let vysokou užitnou i estetickou hodnotu a variabilitu využití. Ne nadarmo je dnes toto vrcholné Karfíkovo dílo národní kulturní památkou období funkcionalismu. Zalistujeme-li v dobovém tisku, objevíme popis stavby (časopis „Zlín", číslo 36 ze 13. září 1937, strana 6, článek „Jak se staví mrakodrap"). Budova je 77 m vysoká a 6,5 m pod úrovní terénu. Půdorysná plocha 1 850 m², kubatura 120 000 m³. Plocha podlah 30 000 m², plocha omítek 40 000 m². Každé ze dvou schodišť má 450 stupňů, což je o 70 víc jako kostel Sv. Štěpána ve Vídni. Pět výtahů má kapacitu 100 osob. Na výstavbu bylo použito: 50000 q cementu, 10 000 m³ štěrku, 1 200 000 kg oceli a 150 000 hektolitrů vody. Výkop pro suterén činil 8 400 m³. Skelet budovy postavilo 40 dělníků, 10 betonářů, 15 šalovačů, 6 tesařů, 5 kovářů, 2 zedníci, 2 mechanici a 4 jeřáby za 160 dnů. Za 10 dnů jedna etáž!

Použité fotografie:
Archiv Útvaru hlavního architekta města Zlína
Radek Klimeš, Ing. Ivo Klásek, Zlín v proměnách času